Kam jsem zmizel

Uteklo hodně vody od chvíle, kdy jsem naposledy napsal článek. Obecně jsem přestal sdílet víceméně cokoliv, ať už na mém blogu nebo na sociálních sítích. K tomu celému zamotanému klubku vede hodně nitek důvodů, ale fakt je, že jsem prostě na dlouhou, dlouhou dobu zmizel.

Teď jsem se podíval na svůj blog a poslední článek, kdy jsem něco psal, je z roku 2021 (jo a jeden na Pohyb je život z 2023). Pět dlouhých let, kdy pokud nepočítám občasný email na “Pohyb je život” newsletteru, a nějakou dobu mého nuceného flirtování se sociálními sítěmi, tak jsem nesdílel skoro nic.

Kde začít?

Důvody? Těch je tady celá fronta, ale každý přispěl svou troškou do mlýna.

Dej jim prostor

Nikdo mi to dneska asi nebudete věřit, ale před pár lety jsem měl neodbytný pocit, že chci, aby ostatní učitelé z Pohyb je život byli víc vidět. Aby se o nich mluvilo. Aby byli v rozhlase, v televizi, aby dostávali pozvánky na akce a do podcastů. Aby měli svoje workshopy a svoje studenty. Měl jsem dojem, že já jsem všude, oni nikde, a bylo pro mě velmi důležité, aby dostali prostor i ostatní. Nechtěl jsem, aby Pohyb je život, ta moje vznešená myšlenka, stála na jednom člověku. Ostatní moji spolu-učitelé byli pro mě jak druhá rodina (a částečně to platí dodnes) a vadilo mi, že nemají tu pozornost, co mám já. Byl jsem trochu mimo, no.

Tak jsem se stáhnul. Úplně a kompletně. Přestal jsem psát, sdílet, pozvánky jsem směroval na ostatní.

Původně jsem sdílel a psal blog na svojí stránce a Pohyb je život web byl jenom nástěnka toho, co děláme a kdo jsme. Udělal jsem tam taky blog a pošťuchoval a nutil ostatní k tomu, aby taky psali. Psaní článků mi, z mnoha důvodů, přijde jako velmi důležitá součást naší praxe. A vidíte, sám jsem přestal…

Zároveň, protože nás bylo v jednu dobu hodně učitelů Pohyb je život, tak jsem se snažil všechny všechno naučit. Přijedete z týdne, kde jsem byl se svým učitelem v Tel Avivu, hlavu a sešity plné cviků, nápadů, poznámek, citátů, drilů, her, námětů na výzkum a knihy k přečtení - a všechno do posledního písmenka dáte ostatním hned další víkend. A to se stalo pokaždé, kdy jsem se vracel s náloži znalostí. Nahrát do hlavy poklady světa, zaplatit nesmysly za učení, letenky, ubytování, jídlo a kafe a vzápětí to dát ostatním. Jen tak. Protože je to správně.

Akceleroval jsem je všechny tak, jako by do Mentorshipu jezdili se mnou. Zároveň jsem všem vysvětloval, jak dělat cenu, jak mluvit k lidem, jak učit, jak pracovat s trhem, hlasem nebo konkurencí. To je tak přece správně, ne? Abych jim pomohl to znát a dobře učit. Pro Pohyb je život.

Super business rozhodnutí, že jo. Že jo?

No…jako moc ne.

A pak přišel COVID…

…a změnila se spousta věcí. Jednak se tak nějak rozpadnul Ido Portal Mentorship, najednou jsme nemohli praktikovat spolu, neviděli se, hodně kamarádů zkrachlovalo (zavřely se tělocvičny po celém světě). Prostě se to rozpadlo. Začalo nás asi 45, na konci bylo 14 lidí, já jeden z nich. Dnes, pokud vím, jsou s Idem 3 lidi z původní Mentorship skupiny. Naučil jsem se toho neskutečně hodně (což je někdy možná na škodu 🙂), ale i já jsem nakonec odešel.

Bylo to neuvěřitelně intenzivní, přínosné, obohacující, ale už jsem prostě nějak nemohl.

Ido po nás v jednu dobu chtěl, abychom mu odevzdali plán tréninků, co máme pro svoje studenty na rok dopředu. A ne jenom v módu: “…budeme dělat organickou a lineární sílu, koordinační hádanky a pohybové hry. Budeme praktikovat lokomoci a učit se ovládat cizí předměty…”. Blablabla. To by se mnou Ido vyrazil všechny dveře.

Ale seriózní plán - témata semestrů, rozepsaná do dnů a jednotlivých drilů. Za celou školu, tj. pro všechny moje učitele. Tak jsem se dost orosil - bylo nás v jednu dobu 8, co Pohyb je život v Čechách učili a nedovedl jsem si představit, jak to sakra udělat.

Ten plán měl svůj význam, chápal jsem to, ale všichni v Mentorshipu si tenkrát jeli sami na sebe - sami učili, neměli nikoho jiného, takže by dávali plán jenom sami za sebe. Mně se ale vcelku hodně dařilo - dělal jsem evangelizaci “pohybu”, jak to jenom šlo, přišlo mi to tenkrát hrozně důležité učit a předávat dál. Trhal jsem ze země kořeny, nosil pryč kameny, oral jsem, připravoval půdu.

No a tak jsem v roce 2019 začal dělat aplikaci, kde bychom všichni psali ty programy a já je mohl pak vzít najednou a poslat Idovi. Protože psát to v Excelu nebo ve Wordu a duplikovat vysvětlivky a programy a nápady - to je přece hrozně neefektivní. A hlavně to není sexy.

A pak šup - kde se vzal, tu se vzal, někdo zapnul COVID. Najednou jsme měli lidem psát programy na dálku do e-mailu? Tak jsem tu aplikaci začal měnit, aby tam byl na jedné straně učitel a na druhé student. Jeden tvoří online tréninkový program, druhý ho vidí v kalendáři - vysvětlivky, videa, popisky opakování sety a série, časy a analýzy…

Propadnul jsem do toho, jak do černé díry a místo sdílení článků a zážitků se světem jsem tvořil aplikaci pro svoje učitele, aby měli jak sdílet, aby to bylo efektivnější, abychom byli zase o kousek lepší. Abych jim pomohl.

Ta aplikace nám začala dobře sloužit a mimochodem slouží dodnes. Jo, patlám se s tím už 7 let, jenom dneska už to za mě dělá Claude - dělá to 100x rychleji a lépe než já, takže se mi uvolnila kapacita dělat něco jiného.

Nicméně, pokud jste někdy programovali, nemyslím dneska s agentem po boku, ale “ručně” - je to velmi silný kreativní outlet. Řešíte problémy, tvoříte, děláte z ničeho něco, vymýšlíte si něco nového. Skoro jako psaní článků. Takže já jsem vlastně psal, tvořil - jenom něco jiného.

A pak jsem taky trénoval Lvi

No a pak jsem si taky “odskočil” na 5 let dělat S&C (strength and conditioning) do extraligového volejbalového klubu VK Lvi Praha. Zkušenost k nezaplacení, ale sežralo mi to mega času. Příprava, tréninky, zápasy. Mega času. Díky tomu jsem vylepšil aplikaci, aby uměla porovnávat hráče, tisknout přehledně programy, zapisovat výsledky (kolik kdo zvednul). Tohle mi třeba zrovna tak vadilo, že jsem to musel přepisovat z papíru, že jsem to pak vyfotil a nechal jsem to AI přepsat do tabulky.

Za těch 5 let tým vybojoval 3 stříbra a dvě zlata. Jo a ještě 2x zlato za Český pohár. Moje role v tom? Kapka limetky, ale hlavně se mi povedlo je nezkazit 😃.

Zmiňoval jsem, že to sežralo hodně času? Jo, už jo. Moc jsem toho za tu dobu taky nenapsal :)

Takže proč jsem tak trochu zmizel?

Vytvořil jsem ostatním prostor, začal jsem programovat, předal jsem znalosti, všechny jsem vyškolil a namočil jsem si čumák ve vrcholovém profi sportu (a pak taky několik dalších věcí, ale to možná někdy příště). Celkově - perfect storm.

A přineslo to “ovoce” - několik mých učitelů odešlo (a ano, někoho jsem “odešel” já). Protože jsem nebyl vidět - vlastně jsem “nic nedělal”. Založili si vlastní byznys a začali taky učit “pohyb”. To se prostě v podnikání děje. Logicky. Ale kdybych chtěl korporátní chování, podepisovat smlouvy a konkurenční doložky, tak jsem mohl zůstat v Cisco. Já chtěl něco jiného.

Nedávno mi jeden můj dobrý kamarád řekl: “Petře, ty jsi vynikající učitel, ale jako businessman jsi úplně na hovno.” Tak díky. Ale jo, má pravdu. Já prostě rád učím ostatní a sebe. Ten zbytek pro mě není zas tak podstatný.

“Petře, ty jsi vynikající učitel, ale jako businessman jsi úplně na hovno.”

Změnilo mě to. A dost mi to ublížilo. Vím, že to mám v sobě jako zranění a zatím jsem se toho nedokázal zbavit. Čas a energii, kterou jsem ostatním dával, si nikdo nedokáže představit. Je to cenná zkušenost z mnoha pohledů, o tom žádná. A můžeme se bavit o egu a tak - klidně. Kdo nemá ego, ať hodí 16kilovou kettlebell.

Zároveň mi postupně došlo, že v podobném záběru nikoho už takhle asi učit nebudu. Možná mi to ve finále víc sebralo, než dalo. A tak jsem přestal sdílet ještě víc.

Dlouho jsem hledal sám sebe (a hledám dál). Asi jsem potřeboval na chvíli zmizet, abych se mohl zase objevit.

Nicméně v poslední době si čím dál tím víc uvědomuji, jak rád učím ostatní. Na mojí ranní skupině na Vinohradech nebo s hrstkou soukromých studentů sdílím vlastně všechno, co znám, a co jim na jejich cestě může možná pomoci, možná jim do hlavy dostane jiný názor. Jinak to neumím a ono to vlastně jinak moc nejde. Baví mě být zkratkou pro ty, co mi věří a naslouchají.

Baví mě učit.

Vlastně mě baví sdílet.

Co mi dneska dává smysl?

To je otázka za milión BTC - pořád se to mění. Čím víc toho vím, tím víc si uvědomuju, jak málo toho vlastně vím. Něco zůstalo, hodně se toho změnilo. To, jak učím, to, co učím, to, co sám cvičím. Nechám si to na hromadu budoucích článků, ale hodně mě baví to, kde jsem vlastně začal - bojová umění. Dneska je to hlavně to “umění”, ne tolik “bojové”. Sám už v podstatě nic jiného necvičím.

Baví mě ten systém generování síly, práce s tělem, rozcvičky a něco, co bych s lehkým zakuckáním mohl pojmenovat jako mobilita (kuck, kuck). Před téměř dvěma lety jsem se začal na dálku učit Bajiquan a krátce nato jsem přidal Baguazhang.

S lehkou arogancí jsem usoudil, že se to naučím na dálku, protože svoje tělo znám, rozumím pohybu a pustil jsem se do toho. Obě školy mohu vřele doporučit, pokud máte DNA na to cvičit online a téma vás baví - je to super volba. Je mi jasné, že přestěhovat se do Číny před 20 lety by bylo mnohem lepší, ale to možná v dalším životě.

Takže jsem zpět. Trochu

To, co jsem chtěl - naučit své nejbližší studenty, předat jim všechno, co znám, vybavit je nástroji pro lepší výuku - to se mi vlastně výborně podařilo (viz ten citát nahoře). Nějak jsem to sice nedomyslel (jako že už nenosí na tričku spirálu a nejsou součást Pohyb je život), ale člověk nemůže mít všechno, že jo.

Kreativní jsem být nepřestal, jenom to přestalo být vidět navenek. Stejně tak jsem nepřestal praktikovat - cvičím jinak, mám jiné oblasti zájmu a je to tak ok, změna je život (haha…).

 Svůj blog jsem vždy bral tak trochu jako FAQ - když mi to přišlo zajímavé nebo jsem to někomu už párkrát převyprávěl, tak jsem to sepsal, ať z toho mají užitek i ostatní. Tak budu zase psát, někdy tady, někdy na “Pohyb je život” blogu, podle relevance obsahu. Teda ne “Pohyb je život”, to se bude přejmenovávat. Teda, no, o tom zase příště.

Je fajn zase psát. Je to důležité.