Martina znám dlouho, ale hýbat se u mě učí vcelku krátce. Nedělám rehabilitaci, nejsem lékař ani studenty nerovnám do jediných správných pozic, přesto jim naše praxe podstatně mění život. Není první a ani poslední s podobnou zkušeností.
Jen tak dál.


Před dvěma lety se zdálo, že moje tělo vypovědělo po letech definitivně poslušnost. Lokty, kolena a záda…. Asi to také trochu znáte.

V levé ruce jsem neudržel ani skleničku vody, jak mě golfovo/tenisový loket bolel. Na kitu jsem při kiteloopou pouštěl bar, jak mě vždy při otočce píchlo v ruce. A v noci bylo brnění v předloktí tak intenzivní, až mě to budilo. Také už jsem nebyl jsem schopen si kleknout a znovu vstát jak menisky bolely a dřep bylo něco z říše snů. Záda se občas zablokovala.

Doktoři do mě prali koritkoidy, rázové vlny, plazmu, chodil jsem na masáže a kdoví co ještě. Nic nepomáhalo…. Sezóna byla ztracena a nezbývalo než si pomoci sám…

Jak to tak v mém životě bývá, řešení se objevilo záhy „samo“… Začal jsem chodit k Petru Růžičkovi na Pohyb je život do skupiny Beta. Věděl jsem o Petrovi dlouho před tím, ale znali jsme se z technologického businessu a občas se potkávali v tělocvičně. Skoro ve stejnou dobu jsme z „krysího závodu“ vyskočili a začal dělat, co nás opravdu baví a v čem vidíme smysl. A „osud“ nás opět svedl dohromady.

Po prvním semestru u Petra se ztratila bolest v lokti. Zase jsem mohl hrát golf a klidně spát. Po druhém semestru jsem si mohl opět kleknout a vstát. Zdá se, že tělo nějakým způsobem samo zregenerovalo a začalo opět fungovat. Se zády to bylo horší, to trvalo nejdéle, ale po té, co jsem k Pohybu s Petrem přidal ještě rolfing se i záda vyléčila.
Teď se těším se na novou golfovou a kitovou sezonu a stále se Pohybuji, protože je to teď můj Život.

Martin