Každý pes, kterého dneska potkáte na ulici byl jednou vlk. I ta čivava, co je nahoře na obrázku byla vlk. Nebo něco podobného. Jenom pár tisíc let šlechtění (no desítek tisíc), úprav, změn, dobrých záměrů a výsledek se dostavil. Z vlka je čivava. Ale v každé čivavě, někde hluboko spí vlk. Hodně hluboko a hodně tvrdě.

Složitější příběh

Ono je to ve skutečnosti asi mnohem složitější – evidence naznačuje, že vlk a domácí pes měli společného předka, který už vyhynul. No to je jedno. Každopádně moje myšlenka směřovala přibližně podobným směrem. Podíváte se na čivavu, pak v počítači otevřete prohlížeč, najdete vlka a vidíte něco úplně jiného. Jiné zvíře, jiný tvar, jiné chování, jiná velikost. Jedno ňafá a klepe se, druhé se elegatně pohybuje ve sněhu a jeho upřený pohled by rozmrazil i ledovec. Naopak ten, komu naskočí  husí kůže jste vy. Ty samé kořeny? Je to možné? Jak se tohle sakra stalo?

christels / Pixabay

Ušlechtilý záměr

Záměr, ten původní byl jasný – vezmem jako vlka a budeme ho mít doma. Takovej vlk se může hodit, ne? Ale pak byl ten vlk moc divokej, takže se začal nějak krotit. A ono to nešlo. Tak ho zavřeme, chytíme, budeme trápit, nepovede se to. Zkusíme to znovu a znovu a znovu. Ty nejvíc divoké a nebezpečné kusy odstraníme. Ty, co sklopí uši si necháme. A ono se to líbí našim ženám, takový to ňuňu štěnátko. Ale nesmí kousat a být zlý. Tak pro ženy budem vybírat ty nejvíc ťuťuňuňu a budeme je mít zavřené uvnitř a nepustíme je skoro ven. Žádná zima, pěkně u kamen na polštáři.  Budeme to dělat těch pár desítek tisíc let. A najednou lup – máte úplně jiné zvíře. Takže stejně jako ze šermu (boj, zabíjení a přežití) vznikl balet (tanec, emoce, krása a poezie), možná dokonce i jiné disciplíny, tak z vlka “vzniklo” něco úplně jiného.
Ve finále usoudíte, že je nemorální, aby váš pes žral maso a začnete ho krmit bramborama, mrkví a sójou. Výsledek bude zase úplně něco jiného (ale to možná někdy jindy).

Mimochodem, ten samý proces evidentně zafungoval v zemědělství – chytíte divoké ovce a berany. A ty nejvíc problematické, co nejvíc trkají a zlobí a utíkají…prostě eliminujete. Jako pasáček ovcí nechcete žádné větší problémy. Takže uteče hodně vody a máte ty nejklidnější ovce, krávy, kozy a já nevím co ještě. Protože ty nejvíc agresivní hned vyřadíte z chovu (sníte je). Protože dělali problémy a to nechceme, ne?

Máme oko na pohyb

Filmy nebo seriály ukazující přírodu jsou velice oblíbené. Třeba BBC má fantastické kousky – The Hunt je totálně dech beroucí. Rádi sledujeme zvířecí pohyb. Obdivujeme ladnost a přesnost, pohyb kočkovitých šelem, elegaci i sílu predátorů. Antilopy krásně skáčou, ryby nádherně plavou, medvědi jsou siláci a umí lovit ryby pod vodou, tučňáci jsou roztomilí nad vodou, ale smrtící torpéda pod vodou. Od hmyzu přes ptactvo, ryby, šelmy, vysokou zvěř až po velrybu – každé zvíře  (skoro) má něco, co upoutá náš zrak. Čemu věnujeme pozornost. Ten pohyb… Máme v mozku zadrátované, že dokážeme rozlišit pohyb zdravého a schopného jedince od nemocného a pomalého. Automaticky to vidíme, registrujeme a – dokážeme to ocenit. Víme, kdo bude silným soupeřem (nebo dobrým partnerem pro plození potomků) jenom podle toho, jak se to které zvíře hýbe a jak vypadá.

Jak se ten který člověk hýbe a jak vypadá? Zní to podobně, je to podobné. Protože je to to samé.

Pixel-mixer / Pixabay

 

Pohybová praxe

A z toho plus mínus vychází to, jak bychom se, podle mého, měli hýbat. Jak bychom měli trénovat. Do jisté míry všechno – od každého trochu. Postupovat tak, aby se student nezničil akrobacií, pokud ještě nedokáže přeskočit přes lavičku. Nicméně ukazovat a představovat celou paletu konceptů a nástrojů. Kombinovat sílu a postřeh, tuhost a měkkost, mobilitu i koordinaci. Eleganci. Běhat. Ne moc, ale běhat. Ne málo, ale běhat. Chodit, viset, plazit se a házet. Zvedat, tančit, bojovat. Všechno. Protože to se mnohem víc blíží tomu vlku v nás, než cokoliv jiného. Univerzálnost. Přesah. Inteligence.

Nepracovat jenom na síle a taky si neujíždět na vytrvalosti. Nedělat náhodná cvičení, stejně tak nedělat pořád to samé. Jedno vás nerozvine a z toho druhého se časem pozvracíte (už jste někdy jedli třeba dva měsíce každý den to samé?). Ale všestranost, žádná náboženství a dogma, co je nejlepší. To stejně nikdo neví a vlastně to není ani důležité…  Dokázat být pomalí i explozivní. Mít co nejobsáhlejší možnosti. Nemyslím, že bychom měli trénovat jako zvířata, lézt po zemi a dělat jenom přirozené pohyby. Možná jsou pro nás dobré i nepřirozené pohyby a možná je dokonce potřebujeme. Otázka přirozeného pohybu je na samostatný článek, to je pro mě jak červený hadr na býka.

To elegantní zvíře

Náš druh dokáže neuvěřitelné věci – běhat, skákat, plavat, chodit, sedět, plazit se, házet, tančit bojovat se zbraní i beze zbraně, zvedat nějakou tu váhu, houpat se na laně. Přežít v suchu, v mrazu, v džungli, v písku, ve vlhku a suchu. Umíme se hýbat naprosto fantasticky, když chceme. Když se to naučíme. Máme možnosti. Člověk je tvor, který má největší škálu pohybových schopností na této planetě. Nejsme nejsilnější, ani nejrychlejší. Nejsme v ničem nejlepší, ale dokážeme téměř cokoliv (létat zatím ne). Nejsme specialisté, naše specializace je umět hodně, ne jenom něco. Měli jsme sílu, eleganci, rychlost i vytrvalost (a jistě dokážeme přemýšlet, plánovat, máme pojem minulost a budoucnost, dokážeme tvořit kolektivní znalosti). Naše smysly dokázali zaznamenat a reagovat mnohem víc než auto na přechodu nebo zvuk příchozí zprávy na vašem mobilu.

“Člověk je tvor, který má největší škálu pohybových schopností na této planetě. Nejsme nejsilnější, ani nejrychlejší. Nejsme v ničem nejlepší, ale dokážeme téměř cokoliv.”

Ten drsně vypadající vlk, elegatní leopard nebo mocný medvěd… To jsme byli my. Byli, protože domestikace proběhla i u našeho druhu. A dnes víc než kdykoliv jindy jsme domestikovaný pejsáček. Ne šelma.

A je to na vás – třeba vám vyhovuje být minipsík. V pohodě, rád vás podrbu za ušima. Ale v každém z nás, někde hluboko, je šelma. Elegantní, všestranná, vytrvalá, silná. Schopná. A hluboce spí.

Otázka je, chcete jí probudit?

Kaz / Pixabay