Hic Sunt Dracones

23. 8. 2016
Petr Růžička

Přibližně před rokem jsem psal o tom, jaké byly první 4 měsíce, kdy jsem vedl trénink. Byla to taková moje rekapitulace a teď přišel čas na další.

Minule to byli lvi (Hic Sunt Leones), tak tentokrát to jsou draci (Hic Sunt Dracones) – holt ještě pořád je to pro mě trochu neznámé teritorium.

Studenti

Ze dvou skupin dvakrát týdně mám najednou čtyři skupiny dvakrát týdně. Spolu s pravidelnými, soukromými žáky je to kolem 70 studentů, což mi zatím přijde tak akorát. Někdo přibyl, nekdo přestal chodit, ale většina zůstala. Holt normální selekce

Zatím pořád musím odmítat nové zájemce o cvičení – což se mi z mnoha důvodů nelíbí. Ale mám toho teď nějak dost – možná časem přidám další hodiny, možná ne. To, co fakt nechci je pokles kvality a zatím jsou požadavky na mojí energii značné.

Jsem si vědom faktu, že někdo dokáže učit 5 skupin denně, já jsem se to prozatím nenaučil. Můj styl vedení hodiny je maličko jiný a tak nějak to nechci měnit, možná ale budu muset, uvidíme.

To, co se ale stane bude další učitel pod hlavičkou „Pohyb je život“. Batman měl Robina, já budu mít Zdendamana :). A další učitel znamená další hodiny. Snad už brzo.

Hodina je málo

Minule jsem psal o tom, že jedna ze skupin bude cvičit hodinu a půl. Což se stalo a je to, oproti ostatním skupinám sakra vidět. Jednak jsou se mnou nejdéle, ale asi ten prostý fakt, že máme každý týden spolu 3 hodiny místo 2 je znát. Za rok se to nastřádá a rozdíl začíná být víc a víc viditelný. Takže dříve nebo později na tenhle formát přejdu všude, tak se připravte. Hodina je prostě málo. Ido Portal Izrael má trénink každý den dvě hodiny.

Můj přístup

Už na začátku jsem si uvědomil, že nechci nikomu nic nutit, přesvědčovat ho o tom, jak ta moje cesta je ta nejlepší, nejpropracovanější, nejbezpečnější a vůbec nejvíc prošlapaná. Naopak – chci svým žákům ukázat trochu víc, ukázat jim něco jiného než to, co se běžně dočtou nebo to, co mohou vidět či co se pokládá za zdravý životní styl nebo pohybovou nauku. A už vůbec ne super prošlapanou cestu…

Chci jim ukázat jiný svět a rozšířit obzory – ale to, co s tím potom udělají, je na nich. Někomu to vyhovuje, někomu ne – v pořádku.

Nikoho nekonvertuji na lepší víru. V principu chci možná méně žáků, ale hodně vysokou kvalitu a standard.

Semináře

Na konci minulého roku jsem se maličko „rozšoupnul“ a měl jsem semináře tři víkendy v každém měsíci. Což mě jednak celkem dost vyčerpalo a skoro jsem nebyl s rodinou. Na jaře jsem to masivně omezil a udělal jsem jenom jeden do měsíce. Stejně jako u pravidelných hodin nechci pokles kvality a pokud by mě to mělo přestat bavit, tak se to na výuce určitě projeví. A to nechci.

Tenhle rok jsem to už nepočítal, ale jsou to už tisíce studentů, co prošlo mými semináři pohybu, stojky, páteře atp.

Protože nejsem úplně zastánce toho, že bych každý měsíc vymýšlel, jaký udělat další seminář, tak zatím neuvažuji o tom, že vygeneruji nějaký další. Nebo využiji toho, že je teď populární třeba hrát kuličky a začnu produkovat semináře jako „Síla pro hraní kuliček“, „Rehab-prehab pro kuličky“ či „Mobilita nezbytná pro hráče kuliček“.

Mám témata – jistě, mám hodně látky. Ať jde o mobilitu, rychlost, explozivitu, styl pohybu, lokomoce, rytmus, koordinaci – mám toho hodně, ale zatím nechci a nebudu dělat další semináře.

Látku do větší hloubky probíráme v pravidelných hodinách, sám toho mám na talíři celkem dost a moji žáci jakbysmet. Nasbírat co největší počet seminářů za časovou jednotku není cesta ke zlepšení.

Největší benefit

Objevil jsem překvapivý benefit našeho cvičení – nemůžu se zbavit dojmu, že čím déle se mnou člověk cvičí, tím rychleji a lépe se učí nové věci.

Pokud zkusím úplně novou věc, nový dril se skupinou Alfa, Beta, Gama a Delta, Alfa to jednoznačně udělá nejlépe, Beta je druhá atd. Může to být koordinační taneční věc, nezávislá na síle, kondici nebo mobilitě. Ale je to vidět – skupina, kterou podobným „šokům“ (kdo nezažil, nepochopí) vystavuji nejčastěji se učí nejrychleji.

Jednak mají nejvíc „součástek“ – různých jiných dílků skládačky, jednak pracujeme na celé řadě jiných drilů, probíráme různá témata a nástroje a postupně je to, ať chceme nebo ne, těžší a težší.

Jízda

Jedna z mých žákyň (Markéta) ke mně původně začala chodit, aby lépe jezdila na koni (a to jezdí hodně dlouho a jízdu na koni dokonce vyučuje). Když jsem se to poprvé dozvěděl, tak jsem chvilku nechápavě zíral, ale čím víc mi o tom vyprávěla, tím víc mi to začalo dávat smysl.

Ve finále jsem šel poprvé v životě jezdit na koně (v rámci experimentu, jestli budu jezdit jinak než člověk, co se tolik nehýbe, nekontroluje a neovládá). Údajně jsem jezdil po 40 minutách lépe, než někdo „normální“ po pár měsících, ale já to nedokážu posoudit.

stáj

Tohle mi nedávno Markéta poslala

Ahoj Petře, dneska mě něco napadlo v autě a týká se to tvého učení, tak jsem se rozhodla ti napsat… Poslední dobou mám při ježdění na koni, vlastně nejen při ježdění, ale i při jakýkoliv interakci s koňma nebo při učení jinejch jezdců spoustu aha-efektů. Nikdy jsem jich tolik za sebou v tak krátkym obobí nezažila. Když se dostanu do situace, kdy jsem se na koni cítila nejistě (když se třeba lekal, nebo byla šance, že ho nebudu mít pod kontrolou), tak jsem většinou ztuhnula a nebyla jsem schopná zůstat vnitřně v klidu a hlavně – přestalal jsem myslet. Teď cejtím, že jsem mnohem víc “nad věcí” a nenechám se unést emocema koně (což se mi dřív stávalo – on se bál a já taky a navzájem jsme se ujišťovali, že je čeho se bát i když jsme se báli každej z jjinýho důvodu 🙂, on třeba kosa v keři a já že spadnu). Teď dokážu zůstat v klidu a pomůžu mu pro něj obtížnou situaci překonat. To mi dřív nešlo. Tolik věcí se zlepšilo, že jsem začala usilovně přemejšlet, co se změnilo. A dneska při řízení jsem na to přišla – je to tvym učením. Nedokážu přesně popsat co je jinak, ale nějak mám pocit, že moje tělo a mozek jsou mnohem víc propojený než dřív, jsem si ve svém těle nějak jistější.

Pro tebe to asi nebude žádná novinka, slyšela jsem v nějakym rozhovoru s Idem o neurologickejch změnách při rozvoji pohybu, ale pro mě je to fascinující, protože to cejtim na sobě. Takže tak. Chci ti moc poděkovat za to co a jak děláš. Je to prostě super 🙂 Díky.

Markéta

Dnes mám 3 studentky, co se učí lépe hýbat, aby lépe jezdili na koni. Zajímavé, to jsem úplně nečekal.

Chyby, spousta chyb

Udělal jsem spousty chyb a dělám je pořád – ve výuce, v organizaci seminářů, v tom, jak sdílím informace. Někdy sdílím zbytečně moc a mám tendenci člověka zahltit. Někdy někoho trochu trápím základními cviky, i když by mohl pokračovat v pokročilejších. Někdy se mi nedaří někoho něco naučit a snažím se přijít na to, čím to je, když to u 20 lidí funguje a u dalších pěti ne.

A tak je to myslím v pořádku – je to proces. Já se také učím.

Obecně mám pocit, že budu rád sdílet výsledky své práce, až naučím cokoliv dejme tomu 8 lidí z 10. Jasně, hodně mých žáků stojí minutu ve stojce. Ale hodně ne. Celá řada z nich dělá na pohodu muscle-up na kruzích. Nebo dva. Nebo pět. Ale ne většina. Dost mých studentů dokáže různé věci.

Je snadné se pochlubit vyjímečným exemplářem, ale dokázat zopakovat určitý výsledek znovu a znovu s různými žáky – to je něco, kam bych se rád dostal. A zatím tam nejsem.

Ale to je normální, kdo nedělá chyby, tak se neučí a neposunuje.

Tipy z Batcave

Někdy v říjnu jsem začal psát na Facebook každý den tip. Nazval jsem to „Tipy z Batcave“. Někdy větu, někdy mnoho vět, někdy cvičení, někdy video a někdy svojí úvahu či myšlenku. Původní záměr byl vzdělávat svoje čtenáře. Pomalu a postupně. Ne jim dávat ultimátní návody, ať už na cokoliv, ale přimět je se zastavit, zamyslet, vyzkoušet něco nového nebo jiného.

Záměr zůstal, tipy píšu pořád dál a už je to rok. 365 dní úvah a tipu. Jenom formát se trochu změnil – nepíšu už na Facebook (kde se skoro nedá hledat a staré tipy mizí v nenávratnu), ale na svůj web a nepíšu pro všechny, ale jenom pro speciální tajnou skupinu, pro čtenáře, kteří si tipy předplatí.

Zpoplatnit „Tipy z Batcave“ bylo jedno z mých dobrých rozhodnutí poslední doby. Pocit, že píšu nejen pro anonymní dav, ale pro někoho, komu se moje práce a názory líbí natolik, že jsou ochotni za to zaplatit – k nezaplacení :o). Je to ocenění mojí práce a to je prostě dobrý pocit.

Hodně lidí tenhle krok odsoudilo, hodně mi naopak pogratulovalo k dobrému rozhodnutí, hodně jich s rozhodnutím vyčkává. No a dneska mám skoro 150 předplatitelů a pořád přibývají. Jestli chcete být jedním z nich, v obchodě se dá koupit měsíční (9,5 CZK na den) nebo roční (5,4 CZK na den) předplatné.

Kupte si předplatné – budu rád a vy taky.

Nejlepší rozhodnutí minulého roku…

…bylo, že jsem přestal sledovat svojí „konkurenci“. Jednak jsem si uvědomil, že úplně konkurenci nemám – pohyb můžete zkopírovat, můj koncept, mojí výuku, mě samotného úplně ne.

Přestal mi stoupat krevní tlak, když jsem viděl to, s čím často trochu, často vůbec nesouhlasím. Přestal jsem (až na malé vyjímky), cokoliv komentovat na cizích stránkách – je to ztráta času, ničeho tím nedosáhnu a jednom se tam člověk dohaduje. A stejně tak, když jsem viděl, že někdo kopíruje moje slova, fráze, nápady nebo semináře – tak je mi to jedno, protože to nevidím. A tím si udržuju kortizol v normální hladině a všechno je fajn.

Občas mi někdo něco pošle, já se na to podívám, zavrtím hlavou a jdu dál. Nezajímá mě to. Občas se ale neudržím a něco si okomentuju (a pak toho lituju :).

Tuším Steve Jobs jednou řekl, že Apple konkurenci nesleduje – prostě dělá to nejlepší dílo, jak to jenom jde (byť se Apple za tu dobu trochu změnil, ale to na věci nic nemění). A to se přesně snažím dělat taky – dělám tu nejlepší práci, jak to jenom dokážu. Jistě, dělám chyby – kdo ne, tak nic nedělá.

Ale to, co dělají ostatní – to je mi čím dál tím víc jedno.

Ido Portal Mentorship

Před rokem jsem se stal členem Ido Portal Mentorship skupiny což, jak název napovídá má za cíl vyprodukovat nové učitele Ido Portal Method. Ido nás učí trochu jinak než na veřejných seminářích, jdeme mnohem více do hloubky a dostáváme taky dost sodu, když něco nefunguje, jak má.

Abych předešel případným dotazům – mentorship je pouze na pozvání, Ido vás už musí znát a věřit vám. Nemusíte být super ultra schopní, o to nejde (je milion schopnějších lidí než jsem já).

Ido Portal Mentorship Program

Fakt, že jsem v téhle skupině, možná způsobí, že z „Pohyb je život“ bude jednou „Pohyb je život – Ido Portal Method Czech Republic“. Jestli mi to Ido někdy dovolí nebo ne – sám nevím, ale zatím jsem do dalšího roku prošel, domácí úkoly plním. Na začátku nám řekl, že tohle je věc, co se nedá koupit – někomu to povolí, někomu ne. Bude to fajn a bude to známka, že se to, co Ido dělá můžete učit od někoho, kdo neviděl jenom video na Youtube. Když se pozorně rozhlédnete, hodně lidí, co dělá „Ido Portal Method“, ale Ido je nikdy osobně neviděl. A pak je opak – ti, co se Idem inspirují až na půdu, ale nezmíní ho ani slovem. Zvláštní, ale pochopitelný fenomén.

Tak mi držte palce.

Zakončení sezóny

Na konci výukové sezóny jsme se, stejně jako loni sešli a společně doplnily něco těch proteinů, cukrů a tuků. Loni jsme byli v takové příjemné italské restauraci blízko ISL (Institut sportovního lékařství), kde cvičíme – to nás bylo asi 16.

Letos jsem sháněl místo pro cca. 50 lidí, co potvrdilo účast :).

Setkání bylo velmi příjemné, super pohodové a přátelské. Většina z těch lidí se nikdy neviděla, protože jsou z jiných skupin, ale všechno to super klaplo. Až to ve mě vzbudilo touhu tu komunitu dávat dohromady častěji a nějak jinak než jenom v tepláčkách.

Obrázek zachycuje okamžik, kdy moje žena Bára přinesla dort.

Pohyb je život párty

Musím říct, že jsem hrdý na to, jaké mám žáky. Co za lidi se kolem mě točí. Koho mám tu čest učit a s kým se často vidím.

A jsem za to vděčný.

A to je všechno…

…tak zase za rok.