Rozzlobená tvář

7. 11. 2014
Petr Růžička

Asi na každém semináři nebo tréninku kde jsem učil jsem si nemohl nevšimnout obličeje zkřiveného bolestí nebo úsilím. A pokaždé musím znovu vysvětlovat, proč to není úplně ideální. Takže proč?

Co trénujete?

Je spoustu atributů, které člověk může na tréninku nacvičovat – sílu, vytrvalost, obratnost, dovednost, mobilitu. A pokud něco trénujete, tak v tom chcete být lepší. Pokud v něčem chcete být lepší, musíte to dělat často a hodně. A pokud to chcete dělat často, tak vaše aktivita nesmí moc bolet ani vaše tělo, ani vašeho ducha. Takže ideálně, nebude bolet vůbec. Tedy skoro vůbec, je jasné, že procházka jarním sadem to taky nemusí být.

Netrénujte selhání, trénujte vítězství.

A trénink nemá bolet? Ne, podle mého ne. Bolest je velice důležitý signál vašeho těla a je dobré mít ten signál na paměti (bolest může taky pěkně lhát, ale o tom zase někdy jindy…).

Pokud se pokaždé “zatlučete” do země, tak v podstatě trénujete na… selhání. Na to, že každá fyzická aktivita půjde “na krev” a skončíte na zemi v kaluži potu (v tom lepším případě…), totálně vyřízení, unavení a bolavý. Neschopní to samé zopakovat během chvilky znovu.

Není lepší zůstat v pohodě stát? Ať leží někdo jiný?

Netrénujte selhání, trénujte vítězství.

Stres

Čím větší stres na sebe nakládáte, tím déle budete opravovat, regenerovat. A to není jenom o těle, to je o hlavě, o mentálním stresu a regeneraci. A trénink je bezesporu stres.

Obecně se dá říct, že stres je prospěšná věc, rozvíjí nás, pomáhá nám – tlak je pro nás velice důležitý. Na druhou stranu, stres vás může (a často to dělá) zničit. Málo stresu je špatně, hodně stresu taky.

Eustress a distress

V tréninku či v životě vás může potkat tzv. “eustres” a “distress” (nejsem si vědom českých ekvivalentů, pokud znáte, tak budu rád za rozšíření znalostí).

Eustress je stres, který je prospěšný v našem případě je to stres, ze kterého se rychle “otřepeme”. V tréninku to pak znamená, že velice rychle můžete danou aktivitu zopakovat. A pokud cvičíte dovednost, ať už jakoukoliv, tohle je to pravá úroveň zátěže.

Distress na druhou stranu je zátěž, která nám ubližuje, resp. ze které se při (resp. po) tréninku budeme zotavovat déle. Stres, který už není prospěšný, ale naopak – ničí vás. V principu – ublížíte si tolik, že bude trvat dlouho, než se zase zahojíte. Třeba to vydržíte týden, třeba měsíc, třeba rok. Ale pak se možná začnete bortit.

Mark Reifkind (jeden z veteránů RKC a teď Strong First) jednou dobře psal, že člověk by si měl najít minimální hranici, kdy se zlepšuje – ne víc, ne méně – a tam zůstat. Nepřidávat, neubírat.

Takže, co ten obličej

Obličej zkřivený námahou je známka distressu. Toho špatného stresu. Námaha je dost vysoká. Snažte se, aby trénink byl jednoduchý. Jednoduchý, ne těžký. Potom ho můžete zopakovat velice rychle znovu a zlepšit svoje schopnosti. Takže vyhladit obličej, klidně, v pohodě. Jakmile začnete (doslova) zatínat zuby, je to moc velká námaha. Další příznaky? Tenze, moc napětí v těle, začnete zatínat všechno možné = vyčerpáváte se. Vyčerpáváte se moc. Nadměrné pocení nebo zrychlené dýchání jsou dalšími znaky.

Těžko na cvičišti, těžko na bojišti?

Ja vím, že “těžko na cvičišti, lehko na bojišti”. Ale moje zkušenost je trochu jiná. Sice jsem nevyhrál ani MS světa, ani olympiádu, nejsem ani ve speciální jednotce. Ale za všechno se platí.

Nedávno jsem poslouchal rozhovor s Kelly Starrettem, fyzioterapeutem a celkem silným chlapíkem (no nedávno jsem to poslouchal, Kellyho znám hodně dlouho, z mých CrossFit dob) Kelly je zakladatelem Crossfit San Francisco a jeho neobyčejné znalosti využívá celá řada nejen amatérů, ale i profesionálů, od sportovců přes armádní složky.

Kelly Starret

A KStarr několikrát zmiňoval, že ze speciálních jednotek se z (tuším) 90% odchází, protože ti frajeři se prostě fyzicky zničí. Jejich výcvik stojí miliardy dolarů, ale musejí odejít, protože to jsou takový tvrďáci, že zničí sami sebe. Což možná tak má být, jinak by nemohli dělat to co dělají, kdo ví.

Pokud se podíváte na přijímač do podobných útvarů, tak to je víceméně 100% distress. Prostě testují, kdo to vydrží, fyzicky nebo mentálně – není to o nějakých speciálních dovednostech, schopnostech, pohybech nebo cvicích – prostě je krutě likvidují. Takže následně vyberou ty supermany.

Ale má to svoje následky, za všechno se platí. A oni taky časem zaplatí. Být “hardcore” má svojí cenu.

Vyjímka potvrzuje pravidlo

Je asi jeden důvod, proč trénovat přes bolest – když trénujete pro bolest. Kdy trénujete pro podmínky, kde bude bolest a taková úroveň stresu, že je dobré mít mentální odolnost. Jestli situace, pro kterou trénujete zahrnuje distress. Na druhé straně – počítejte s tím, že to bude mít svoje následky (viz. výše).

A další výjimka?

Asi ta olympiáda (něco takhle důležitého) nebo záchrana rukojmích. Autohavárie, přepadení. Pokud mám vyhrát miliardu dolarů. Prostě cokoliv, kdy jde o hodně, kdy se vyplatí se (teoreticky) zranit, kdy jde o život – pak je celkem jedno, jestli budu regenerovat den nebo měsíc. Ale to už není nacvik, to není trénink, to je život. Pak si klidně zkřivte obličej, ale ono vám to zas tak moc nepomůže :).

A další?

Někdy je distress potřeba, někdy je potřeba si dát trochu větší zátěž. Ale ne každý den. Nebo ne každý trénink. Je typ lidí, kteří potřebují do tréninku tlačit a potom je druhý typ, co potřebuje z tělocvičny vyhodit, jinak se sami zničí. Já byl většinu života ten druhý druh, teď se víc a víc snažím postupovat velice pomalu, nenásilně, ale jistě a dlouhodobě.

Nedávno mi dokonce jeden člověk na cvičení řekl, že se dost nesnažím. Protože můj obličej se nekřiví a nedělám grimasy. To je fakt důkaz co…

Trénink je…

Trénink je čas, kdy se trénuje. Nacvičuje. Připravuje. Trénink není čas na to si ubližovat. Protože je to trénink. Není to ani záchrana rukojmích, ani mistrovství světa. Nácvik. Tak nacvičujte.

Tenhle přístup jsem se naučil od člověka jménem Adam T. Glass. O Adamovi už jsem psal ve článku o asymetrickém deadliftu, kde jsem zmiňoval i dalšího borce – Davida Dellanave. Adam je jeden z fyzicky nejschopnějších lidí co znám, velice, velice silný borec. Na obrázku deadlift přes 200kg jednou rukou. Adam se dneska specializuje na kalisteniku, dělá neskutečné věci na hrazdě, stojky, výdrže na rukou atp.

adam-deadlifting

David je něco podobného, zvednul na deadlift (mrtvý tah) přes trojnásobek svojí váhy. Dvojnásobek je dobrý výkon, trojnásobek, to je dost neobvyklé u člověka, co váží tak 80kg a není to specialista (silový trojboj nebo tak něco).

A oba vděčí za svoje schopnosti podobným principům. Cvičí stejně – musí to být jednoduché. Pokud to není jednoduché, tak je potřeba to udělat tak, aby to bylo jednoduché.

A hranice se posunou

Když se budete pohybovat bezpečně v hranicích toho, co zvládáte, tak se vaše hranice začnou postupně posunovat. Zvětšovat.

Jakmile je něco moc jednoduché, tak to trošku posuňte – víc opakování, větší váha, větší rychlost, delší čas, komplexnější pohyb. Nechcete pořád opakovat “Ema má mísu, máma má maso”. Přijde čas, kdy je potřeba se začít učit nová slova a slovní spojení, tvořit věty. Když je Ema s mísou těžká, jasně, opakujte si “Ema má mísu”. Ale pak se posuňte dál. Tady přesně sedí to, co řekl Einstein.

Všechno má být tak jednoduché, jak je to jen možné, ale ne jednodušší.

Albert Einstein

Takže jednoduché ano. Ale zase neopakujte si to o té Emě s mísou po zbytek svých dní.

Takže jednoduše

Pokud se chcete něco naučit, tak musíte udělat stovky a tisíce opakování. A čím víc v klidu u toho budete, tím víc jich dokážete udělat, tím víc vydržíte. Netvrdím ale, že je to ta “jediná” cesta pro každého. Mně to vyhovuje 🙂

Schválně to zkuste, zkuste trénovat – ať už je to deadlift, BJJ nebo box, jóga nebo stojka – a zkuste, ať je to “jednoduché”. Ať to není dřina. Jednoduché a zítra znovu. A znovu. A znovu. Jednoduché. S klidným obličejem.

2022 © Petr Růžička