Už nějakou dobu mám neodbytný pocit, že se musím dostat do rovnováhy. Resp. ne sebe, svojí praxi.

Několik let, plus mínus, se na 100% věnuji vnější praxi – pracuju se svým tělem, posiluju, stojkuju, dělám shyby a tak. Ale začínám cítit, že bych to měl nějak vyrovnávat prací vnitřní. Ne nutně duševní, ale víc a víc cítím, že potřebuju jenom sedět a dýchat a poslouchat. Můžeme to nazvat meditací nebo nějakým jiným názvem, ale v našem těle se skrývají velká mystéria. Mnohem větší, zásadnější a neskonale důležitější než front lever nebo shyb na jedné ruce.

Tenhle týden jsem o tom přemýšlel, seděl jsem, koukal jsem a rozebíral svoje myšlenky. Dokážu slyšet, jak dýchám. Super. Dokážu slyšet, jak mi tepe srdce nebo jak mi kručí v břiše. Dokážu cítit, kde se mi ruky dotýká tričko. To umí každý (skoro…).

Ale dokážete cítit svojí slezinu? Její objem a barvu, to, jak pracuje? Dokážete cítít svojí stehenní kost? Co vnímat tok svojí krve? A co rozlišit svoje krvinky? To už vcelku vypadá jako velký oříšek.

Ale čí je to tělo? Vaše. Naše. Tedy moje. Kdo jiný by to měl cítít? Dost možná je to pod naše rozlišovací schopnosti.

A co když to jde? Co když je možné „naladit se“ na frekvenci svého těla? Ne v rebalanci ve stojce (rovnováha neexistuje, ale to víte), ale ve velmi jemných detailech svého vnitřního já?

Co když je možné cítit a „chápat“ svůj imunitní systém? Co když je možné se s ním dohodnout, aby zapnul a zlikvidoval nějakého bacila(i když by to měl umět sám)?

Tohle by mohl být výsledek nejrůznějších tzv. vnitřních nauk – ne psi, kočky a kobry. Ne „stoletý stařec podpírá nebeskou bránu“ (to jsem si vymyslel). Ale poznání, jemné a citlivé. Super jemné a citlivé. Zní to jako utopie a dost možná to i utopie je.

Nicméně poznat takhle svůj vnitřní vesmír, to by stálo za osvícení.