Povzdechnutí nad současnou situací

7. 10. 2020
Petr Růžička
úvaha | povzdechnutí

Dobrý den pane profesore, nechci psát “otevřený dopis” ani “petici” - těch máme všude dost. Je to takové povzdechnutí.

Je mi jasné, že názor jednoho učitele pohybu je pod Vaší rozlišovací schopnost, leč mám pocit, že současné omezení na 9+1 cvičence omezuje asi tak 3012 lidí v ČR a já jsem, bohužel, jeden z nich. Celá řada mých známých a kamarádů je zasažena právě tím současně platným nařízením, které mi, ač se vážně moc snažím, nedává úplně smysl. Ale já nejsem lékař, epidemiolog a už vůbec ne politik, takže se v tom nevyznám.

Jógová studia, sokolovny, tělocvičny, kde se boxuje a učí bojová umění, pilates a taneční studia, malé tělocvičny pro skupinové tréninky, které jsou natolik úspěšné, že mají víc než 9 účastníků. Všude tady se snažíme rozpohybovat rodiče, managery, právníky i programátory, lékaře i architekty nebo možná, s trochou snahy i politiky - tedy ty, kteří mají pohybu zoufale málo a pro svůj dobrý pocit, lepší zdravotní stav a imunitu, pohyb zoufale potřebují. Snažíme se vrátit dobrý pocit z vlastního těla a radosti z obyčejného pohybu k široké populaci.

Pevně věřím, že pro zdraví “normální” populace děláme naší prací mnohem víc, než tzv. profesionální sport - a to i bez masivních dotací, staveb financovaných ze státního rozpočtu a reklamní podpory výrobců sportovního vybavení. Naším umem, poctivou prací a každodenní snahou. Děláme to proto, že nás to baví. Věříme, že je to dobrá věc a dokáže pomáhat i léčit, dáváme svým studentům pohyb, dobrou náladu, úsměv, pot, radost i frustraci, dáváme jim tu jednu z nejvíc přirozených činností na světě - dáváme jim něco, na co už většina zapomněla. Pohyb.

Na druhé straně máme profi sport, jehož trénink je dnes, víceméně, bez omezení a na který se můžeme koukat v televizi a se sklenicí piva v ruce. Na kterém nemáme, my sami, žádnou zásluhu. Nikomu nic nezávídím, je to práce jako každá jiná, jenom mi to prostě hlava nebere. Inu volnočasové aktivity mají malou, zcela bezvýznamnou lobby. Zatím nám naštěstí restaurace fungují i ve velkých hypermarketech se může nakupovat o sto šest, ať už mouka nebo dlaždičky.

Rozumím, že omezení pohybových amatérských aktivit má ve velkém měřítku víceméně nulový ekonomický dopad - prostě se jenom zkomplikuje život několika tisícovkám trénérů a učitelů pohybu. A ano, přijdou možná o polovinu příjmu (nebo o celý svůj příjem), když musí omezit svoje aktivity. Jejich žáci a klienti budou méně cvičit. Je to malá daň za zastavení epidemie. Jestli to má význam - ok, jsem pro, nějak to budeme muset zvládnout. Ale jaký skutečně reálný výsledek může mít právě tohle na šíření COVID-19? Kolik lidí jsme teď omezili a kolika jenom zkomplikovali život? Kde jsme tu epidemii teď zastavili? U toho malého zlomku populace, co chodí někam cvičit, zpívat nebo tančit? Opravdu? Právě u těch, co dbají na svoje zdraví a dobré fungování svého těla?

Mimochodem - proč nikde, myslím z oficiálních míst Vašeho kalibru, nezazněla potřeba dostatku pohybu, kvalitního jídla a dobré nálady? Je vám jistě známý prokázaný vliv všech právě zmíněných bodů pro imunitu člověka a tím i pro jeho dlouhodobé zdraví. Místo omezení fast-foodu, alkoholu nebo cigaret omezíme “volnočasové aktivity”. Snahu se po práci, stresu a v tom shonu kolem hýbat, protáhnout, dobře dýchat a zlepšit si náladu. Většina naší populace by měla mít víc pohybu, měla by jinak jíst a neměla by se tolik stresovat. Možna by pak jejich odolnost vůči víceméně čemukoliv byla mnohem vyšší, než je tomu v současné době. A je to právě ta "volnočasová" aktivita, která jim tohle všechno poskytuje a kterou teď omezujete. Protože to vlastně zas tak nikoho nezasáhne. Dává to smysl?

No a teď čtu na Internetu, jak se od pátku znovu přitvrdí a omezí volnočasové aktivity. Jaký má na šíření viru COVID-19, když moje dcera teď nemůže na lekce klavíru? Kde v jedné místnosti sedí učitel s rouškou, moje dcera s rouškou a pak…pak už je tam jenom klavír (ten zatím bez roušky). Vážně to v nějakém modelu ukazuje, že právě tímhle omezením na to vyzrajeme? A pak se podíváme do Bauhausu, kde jsou stovky lidí a nikomu to nějak moc nevadí. No a pak taky - jaká je vlastně definice? Pár kolegů, co si jde zahrát fotbálek po práci - typická volnočasová aktivita. A pak jsem já a spousty mých kamarádů, kolegů nebo známých, co předcvičují, učí, předvádějí a jinak vedou svoje svěřence. Je to náš normální život - jako někdo sedí u počítače, za přepážkou nebo v senátu, tak já učím svoje “zákazníky”, jak se hýbat. Z této aktivity pak platím daně, zmrzlinu či nájem. Pro mě to není volný čas, je to moje práce na plný úvazek. Už současné omezení na vnitřní trénink “9+1” mě omezuje ve výkonu mého povolání a jestli “přitvrdíte”, možná to omezení bude ještě větší. Ještě jednou bych rád zdůraznil, že pokud právě tohle COVID zastaví - ok, obětujeme levé křídlo a nějak se z toho oklepeme. Ale vážně? Je právě omezení sportovních aktivit ta pravá cesta?

Bruce Schneier, odborník na počítačovou bezpečnost, má pro podobnou situaci označení “security theatre” - bezpečnostní divadlo. Děláme spoustu opatření, abychom veřejnosti ukázali, že děláme spoustu opatření. Ale ve skutečnosti to nemá zas tak velký význam. Možná nevíme co dělat, možná nechceme naštvat moc lidí, tak naštveme jenom někoho, ale musíme vykazovat činnost.

Takže je to divadlo? Divadlo, které ukazuje, že “něco” děláme, na něčem pracujeme, ale vlastně nevíme, co přesně děláme? Protože nikdo neví, jak to vlastně zastavit, aniž zastavíme úplně všechno. Tak se to budeme snažit omezit - omezíme jógu a tanec, klavír, posilovny a kroužky šachu. Vážně?

Děkuji za pozornost a Váš čas, třeba se rozsah omezení dá ještě nějak uvážit.

2020 © Petr Růžička