Tom Weksler, Movement Archery, Berlín 2015

9. 1. 2015
Petr Růžička

Někdy v listopadu minulého roku mi přišla pozvánka na workshop s někým, kdo se jmenuje Tom Weksler. A workshop se jmenuje “Movement Archery”. Co to, kdo to?

Kdo to sakryš je?

Zapátral jsem v paměti a vylovil, jako Harry Potter do misky, několik stříbrných referencí – Tom je bývalý Idův žák ještě z dob, kdy dělal capoeiru. Ido o něm mluvil nedávno, myslím v Berlíně s tím, že se dal hodně na tanec a sice ztratil polovinu svojí síly, ale získal jiné atributy. Nejsem si jistý, jakou sílu měl před tím, ale teď se hýbe jak démon…

Druhá vzpomínka bylo video, co mi poslal můj kamarád akrobat Juan s poznámkou, že Tom začal učit a abych určite nevynechal jeho seminář.

A konečně třetí referencí bylo tanečně-divadelní představení od RootlessRoot, se jménem “Collective Loss of Memory”, na které mě pozval kamarád choreograf Josef Frucek. Představení je hodně o násilí a Tom tam účinkuje. Pamatuju si na zachmuřeného chlapíka, který prováděl divoké kousky. Ten úplně nalevo, co tam tak jako vykukuje, to je Tom Weksler.

collective-loss-of-memory

Den první

Workshop má trochu zvláštní načasování, 3 dny za sebou, každý den 4 hodiny a den první od 18:00-22:00. Vzhledem k tomu, že jsem ráno brzo skočil na bus do Berlína, tak jsem dost unavenej, ale musím se trochu zklidnit, ještě jsem plný dojmů a krevní oběh se úplně nestabilizoval.

Takže je 23:20 sedím dole v baru v hostelu, kde bydlím, mám na sobě svoje příjemné černé tepláky a píšu. Proč tepláky? To máte tak, jak jsem byl tak celý rozespalý, tak jsem si odpoledne do baťohu zabalil místo svých super příjemných černých tepláků svoje super příjemné černé tričko, takže první den workshopu jsem odtancoval, odprotahoval, odskákal, odklouzal na zemi a odbojoval ve svých ne tak pohodlných jeanech. Ale co se dalo dělat, že ano. Sice jsem cítil podivné pohledy (ostatně to teď v baru taky :). Takže moje jeany jsou teď celé provlhlé na věšáku a já si užívám tu nesnesitelnou pohodu volných kalhot :).

Zpět k workshopu – jaký byl první den a co je to Movement Archery. Já…úplně…nevím. Je to zážitek, něco co vás ovlivní a začnete přemýšlet, proč a nač a co a jak. Jak jsem se už přesvědčil, snad žádný z lidí, které dneska považuji za svoje učitele mi nedává přesný návod. Spíš naopak…

Směr je jasný to ano, možná i mapu poskytnou. Ale jak Tom trefně poznamenal, na mapě je hora “takové to kolečko s puntíkem, ale mapa vám neřekne, jak vás budou bolet nohy a jak se zadýchate a jaký strom a jaké zviře uvidíte po cestě, až na to kolečko polezete”. Mapa možná obsahuje jednu nakreslenou cestu, možná dvě, ale na vrchol vede v podstatě neomezeně cest.

movement-archery

Pohyb pro mě dnes znamená hodně a jedním z hlavních znaků je svoboda. Svoboda…tvořit? Nechci úplně, aby to znělo jako umělecky, ale tvořit, manipulovat se svým tělem, pracovat a zkoumat – limity, omezení, slabiny, možnosti, potenciál. Ido mluví o svém tréniku jako o něčem, co mu má otevřít možnosti. Chce aby jeho tělo umělo…cokoliv. Aby nemělo omezení. Což nejde, vždycky to bude nějaká rovnováha schopností. Ale ve finále – svoboda.

To co jsme dělali dneska ty 4 hodiny – to byla svoboda. Uvolněnost a síla, pružnost a kreativita, měkkost a tvrdost. Já nevím jak to popsat :). Nejsou to techniky, jako “dělej tohle a budeš se hýbat jako já”. Je to spíš “takhle já pracuju a když pochopíš jak a co dělám, najdeš svojí cestu na tu horu”.

Několikrát jsme slyšeli, že nemáme dělat žádnou techniku a Tom nás často zastavoval s tím, že “tohle vypadá jako XY, to nechci”, kde XY byl box, nebo karate nebo prostě něco, co už jsme měli v hlavě. Uvolnit, improvizovat, pracovat s vlastní inteligencí, učit se, reagovat.

Pracovali jsme sami, ve dvojici, ve skupině, ve velice dynamických podmínkách, skákali jsme, padali, točili jsme se, reagovali jeden na druhého.

Učili jsme se třeba padat, ne jak bezpečně spadnout, ale jak spadnout (já vím, zní to vtipně). Jak vlastně přepadnout a pracovat s tím. A když se někdo zeptal, jestli by měl začít chodit na judo, Tom odpověděl něco jakože tohle je přesně západní způsob myšlení – chceme přesný, ideálně “nejlepší” návod. Vědět co chci dělat a dosáhnout. Zkoumat, praktikovat, přemýšlet, sbírat informace. A pak, daleko pak, možná zajít na judo a zjistit, jak padá někdo jiný.

Hýbali jsme se na dně moře, v písku a ve vodě, na ledě, zažili jsme zrození, život, boj i smrt, mluvilo se o boxu, významu ticha v Japonsku, tancování salsy a BJJ (brazilské jiu jitsu).

Jestli to zní chaoticky – trochu to tak bylo, ale byl to nesmírně inspirativní den. Budu muset hodně přemýšlet a hodně praktikovat.

Den druhý

Dneska byl rozvrh příznivý, od 14:00-18:00. Tepláky jsem si nezapomněl :). Dnešek byl mnohem techničtější, tj. následovat danou sekvenci cviků, opakovat je, snažit se je mít podobné. Ale hlavně pochopit, proč je děláme. Jak Tom poznamenal, naše kultura se snaží něco nějak zlepšovat, resp. něčeho dosahovat a to za různou cenu. I za cenu toho, že vlastně převrátíme smysl celého snažení naruby (příkladem budiž jóga, kdy se snažíme za každou cenu dát nohu někam, až nám to vlastně celé začne spíš škodit než prospívat). Cílem není si z workshopu odnést jak něco dělat nejlépe nebo správně, ale něco se naučit. Ne jednu techniku, ale chápat trochu víc jak a proč a co.

Rozcvička byla moc pěkná, taková kombinace tai-chi, chi-gung dýchání, yógy (a tady Shadow Yoga) a já nevím ještě čeho. Rozcvičovali jsem se hodinu, ale někdo to má za rozcvičku, někdo za práci na mobilitě, takže to rozhodně neberte jako ztrátu času. Kdo mě zná nebo mě viděl ví, že jsem celkem dost mobilní, ale tady jsem se občas dostal do pozic, kde mi to nebylo úplně příjemné, resp. musel jsem dávat pozor a dost se snažit. I moje jinak dost “neprůstřelná kolena” dostávala zabrat hlavně v kombinaci různých dřepů na špičkách s vytočením a dosednutím a krokem atp. Zajímavé drily rozhodně.

Jinak o Shadow Yoga se zmiňoval už Ido o jejím zakladateli Shandor Remete jsem četl velmi zajímavý článek, takže tohle je pro mě rozhodně námět na budoucí studium. Nedávno jsem na Facebooku dával jeho fotku a jak někdo prohlásil, vypadá to jako rubikova kostka, co někdo špatně složil :).

Shandor-Remete

Tohle jsem našel na stránkách Shadow Yoga “The teaching of the Shadow School is based upon the ancient Hatha Yogic texts, which state that all fixed forms should be designed to develop the practice of freestyle. Freestyle is a necessary step in the cultivation of longevity and enlightenment.”

“Učení Shadow Školy je založeno na dávných textech Hatha Yogy, které tvrdí, že všechny pevné, fixní formy by měly být vytvořeny tak, aby vedly k volnému stylu (improvizaci). Improvizace je nutný krok ke kultivaci dlouhověkosti a osvícení.”

Připomíná vám to něco? Mně všechno…co nám teď vypráví tom, ale i link_to, co mě naučil Ido.Zajímavé.

Nevypadá to moc jako yóga co se “normálně” vidí, spíš jako…nějaké čínské bojové umění nebo co. Jak říkám, námět na budoucí studium.

Ptal jsem se Toma na rozcvičku, jestli má pevnou strukturu nebo modifikuje a upravuje podle stavu. Odpověd byla delší, v principu obojí, ale něco jiného bylo zajímavé. “Rozcvička je na to, aby udělala místo v mysli na cvičení.” Aby se hlava naladila. Pracoval s celou řadou tanečníků a sám je akrobat, boxer, capoeirista a já nevím co ještě a jak prohlásil – někdo, kdo přijde na trénink a prostě začne skákat trojité skoky – to je mýtus. Rozcvička je tělesná věc, ale hodně mentální.

Vidím v tom zajímavou paralelu s tím, co říkal můj dobrý kamarád, který pracuje jako střihač (jako filmový sřihač). Tvrdí, že když jdete do kina, reklamy a ukázky a tak jsou potřeba, aby se člověk uklidnil ze spěchu venku mimo sál, oči si zvykly na tmu a obraz a uši na hlasitost. Až potom je film samotný.

No a pak jsme skálali a točili se na zemi, převraceli a cupitali, potili se a zase trochu skákali a točili se a převraceli a klouzali. A tak. 4 hodiny. Mám zvláštní pocit, že zitra mě budou bolet nohy. Dost.

Na Facebooku jsem našel komentář, že tohle už je hodně taneční. Jo. Je. Ale jak říkal Ido, tohle je člověk, se kterým bych šel do války. Jeho tělo nepřekvapí nic – dokáže skákat, orientovat se v prostoru, padat, vstávat, ležet a stát, tahat, tlačit, kopat, točit se. Jako jsem psal o Johnym – udělá salto a uprostřed skoku do něj strčíte a on stejně dopadne v pohodě, zorientuje se, dokáže si poradit.

Tady je Tom před 13 lety, takové mladší vydání Ida 🙂

Tak zase zítra.

Den třetí

Rozcvička byla opět výživná, hodně dýchaní, meditace, práce na rozsahu kloubů. Pak jsme opakovali věci z přechozích dní, přidávali a kombinovali to celé dohromady. To co nás Tom učil je jako akrobacie, ale na podlaze. Takže stejné principy (hodně setrvačnost, práce s těžištěm, rotace a neustálý pohyb, flow), ale je to “bezpečnejší” :).

Potom následovali různé hry ve dvojicích, vypadalo to různě, od tance, přes tango a wing chun a jeho chi-sao, boxu, ale úplně s jiným cílem.

No a pak jsme to celé měli nějak poskládat do choreografie, udělat malé flow ve dvojici. Což bylo těžší než se zdá. A pak jsme to celé předváděli ostatním na hudbu, střídali se dynamicky na ploše. Pořád dokolečka dokola, asi 10 minut.

Jednak to bylo velmi, velmi namáhavé, takový taneční CrossFit WOD. Kde ale někoho taháte, tlačíte, skákáte, zvedáte ho, točíte se, ale hlavně – bylo to dost zábavné. Začalo to plynout. Měnilo se s hudbou, improvizovalo se, začalo to být…živé.

Ja jsem nikdy nedělal něco jako tanečníka, takže to pro mě bylo dost nové a dost poučné.

“Žádnou techniku nechci vidět, zůstaňte funkční.”

Tom Weksler

To o té “funkci”, co je to “funkční” jsem pak s Tomem diskutoval, ale podrobnosti si nechám na později. Mám rozepsaný článek o “funkčním tréninku”, který jsem už asi 3x předělal, takže až se mi to povede, tak tam zazní i (možná) tenhle názor.

Do té doby – “zapomeňte na tvary a techniky a buďte funkční”.

Pokud bych to měl celé shrnout – výborný zážitek, bezvadný učitel, velice mi to otevřelo oči. Principy, postřehy a náznaky. Mýslím, že cílem bylo nás posunout tak, abychom si vytvořili vlastní praxi, ne se stali kopií někoho jiného. A tak by to mělo být :). Movement Archery vřele doporučuji.

movement-archery-skupinove-foto