Výlety do krajin vnitřního světa

1. 9. 2020
Petr Růžička
meditace | stillness | vnitřní práce | nehybnost

Tento text by měl být prvním ze série článků o meditaci. Je toho hodně, co bych rád napsal, co bych postupně rád předal byť jenom přes klávesnici, touchpad a display. Proč? Protože cítím, že to důležité.

Pod slovo “meditace” se toho dá schovat spoustu - někdo myslí to, někdo tohle, někdo něco sleduje, někdo se koncentruje, někdo dýchá, někdo stojí a někdo sedí. Je hodně postupů, návodů, tisíce článků a stejně tolik knížek. Nicméně to, co se chystám napsat je moje vlastní zkušenost. Nechci opakovat nic, co jsem se dočetl někde jinde, naopak je toho spousta, na co jsem přišel sám a co jsem nikde nečetl. Možná jsem nehledal důkladně, možná vůbec. V jednu chvíli přišel čas, kdy jsem pochopil, že nejlepší odpovědi najdu v sobě, ne v knihách.

Ačkoliv jsem si jistý, že jsem teprve na začátku dlouhého a nesmírně zajímavého procesu objevování, moje návštěvy krajin toho světa uvnitř jsou…překvapivé. Objevné. Neskutečné. Je to svět, který je tak rozmanitý, složitý, pestrý a rozsáhlý, že se mi o tom nikdy ani nesnilo.

Moje texty, moje praxe

Jak jsem se zmínil, celá série článků vychází z mých vlastních zkušenosti a názorů, takže to tak berte. Celý proces nastartoval můj učitel Ido Portal, jeho učitel jógy Dudi, ale pak už jsem si to musel “odmakat” sám. Není to absolutní pravda (a co je), všechno co budete číst je nicméně velmi autentické. Je to “moje”, od nikoho jsem to v lavici školy zvané život neopsal. Přečetl jsem toho hodně, ale na dost věcí si člověk musí přijít sám.

Nedávno mi někdo poslal článek o “kundalini”, vnitřní síle, co sídlí dole v páteři. Když jsem text prolétl, bylo mi vcelku jasné, že autorka v životě nic podobného nezažila, že je to jenom další ze stokrát přeložených a zopakovaných článků, co se jimi Internet jenom hemží. Čakry, barvy, odblokování tajemné síly, had, blablabla… Blábol, ztráta času.

V nedávné době jsem zároveň, asi “náhodou”, potkal dost lidí, co také meditují, případně mluví o “mindfulness”. Stejně jako v případě výše zmíněného článku mi po krátké době bylo jasné, že jejich styl meditace není úplně to, co znám já. Stačí se podívat, jak člověk chodí, mluví a bere do ruky třeba mobil abyste pochopili, jak moc je nebo není “mindful” - jak moc je přítomný, jak pracuje s pozorností, jak si uvědomuje detaily. Většinou není "mindful", jenom o tom mluví.

A potom naopak - potkal jsem lidi, na kterých na první pohled nepoznáte nic zvláštního. Ale pokud víte, jak se dívat - uvidíte to, uvidíte, že se chovají "trošku" jinak. Často jsou v procesu objevování vnitřního světa daleko přede mnou a rozhovory s nimi pak pokládají malé kousky skládačky na místa, kam patří.

Proč to celé píšu?

Protože meditace a dechové techniky jsou nedílnou součástí naší výuky, tak znovu a znovu opakuji základy a vysvětluji postup. Lidé okolo se mě začínají vyptávat, jak medituji a proč, co mě k tomu vede a jaké vidím výsledky (jestli vůbec). Mám pocit, že historie se opakuje - když jsem začal v roce 2014 učit stojku, bylo to proto, že mě pár lidí vidělo při tréninku. Ptali se mě, co to dělám a proč. A pak to chtěli umět taky.

"Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne." Václav Havel

A teď se mě ptají na meditaci. Na klid. Smysl života a celého toho pachtění tady. Na štěstí, na lásku, nenávist, stres, bolest, nemoc a smrt. Asi nějaký posun nebo co. Píšu to pro ně, píšu to pro sebe, píšu to pro svoje kamarády a známé, pro svoje žáky a asistenty, pro lidi známé i neznámé. Píšu to proto, protože se v tom celém skrývá obrovský, obrovský potenciál, síla o které jsem neměl a ni tušení a spíše se na ní koukal skrz prsty.

Píšu to proto, protože mi to neuvěřitelně změnilo (a dále mění) život.

Co probereme

Rád bych postupně vysvětlil svůj záměr a popsal svoje zkušenosti. Pomalu probral jak sedět, na co dát pozor, na co myslet a na co ne. Čeho se vyvarovat. A ano, taky proč to vlastně dělat - co mi proces, kterému říkám meditace, vlastně přinesl.

Jak to začalo?

Poprvé jsem koketovat s meditací kdysi dávno, bylo mi 14 dělal jsem karate a občas jsem seděl a snažil se nedělat a nemyslet na nic. Pak jsem měl jednou zvláštní pocit, že vidím nějaké zlé oči, leknul jsem se a přestal jsem. Následně když jsem trénoval Wing Chun, trávili jsme dlouhý čas stáním v různých pozicích, což je (nebo může být) víceméně taky forma meditace, resp.může být, záleží, jaký máte záměr.

S mým učitelem Idem jsme začali praxi nazvanou “stillness”, nehybnost, už dávno - před 4 roky. Tenkrát jsem poprvé v Mentorshipu zažil delší sezení, vysvětlování a popis toho, co je to meditace a proč bychom vlastně měli sedět. Připadal jsem si tenkrát jak gorila v kleci - chtěl jsem se hýbat, dělat salta, stát ve stojkách a dělat shyby. Seděl jsem a v duchu jsem měl vztek, lomcoval “mřížemi” mého virtuálního vězení a ptal se pořád dokola, proč to vlastně dělám, proč musím tady sedět, jak moc mě to sakra nebaví. Opakovalo se to, na každém Mentorship setkání jsme seděli nebo stáli. Někdy dlouho, hodně dlouho. Ale když jsem přijel domů, tak jsem to tak pokaždé nějak odsunul. Na lekcích a hodinách jsme trávili čas v “nepohybu”, já to dělal taky, ale nebyl tam seriózní “vnitřní” posun ani záměr. Nicméně se to pomalu začalo měnit. Připadalo mi to nějak víc a víc důležité, Idova slova padla asi na úrodnou půdu.

A pak jsem si sednul…

Právě tak nějak před rokem, 1.srpna 2019 jsem začal sedět a meditovat. Za ten rok jsem hrubým odhadem “naseděl” něco přes 350 hodin (z toho 300 dní bylo bez přestávky), což není ve srovnání s jinými zas tak moc, ale zažil jsem věci, které se možná nedají naším jazykem ani popsat, musejí se prožít. Takže pokud vás tohle téma zajímá, začneme.

Všechny články z této série

2020 © Petr Růžička