Před nedávnem jsme se s učiteli bavili o tom, co komu jde a nejde, a Petr to rozsekl moc pěknou úvahou, která si zaslouží být sdílena.

 Každému něco chybí. To je normální. Nenormalní je na tom pracovat, až to chybět nebude.

Taková banální věta, která v sobě skrývá spoustu potenciálu. Všiml jsem si, že většina lidí, které sleduji na Instagramu, se kdysi naučila nějakou dovednost a teď ji pořád opakují v různých drobnějších nebo výraznějších variacích. Samozřejmě nemůžu vědět, co ještě dalšího dělají, co se na Instagramu neobjeví. Možná ty ostatní věci nechtějí dávat veřejně a schovávají si je pro sebe, aby nespadli v očích svých kolegů. Nevím. Každopádně sleduji gymnasty, ti dělají jen cviky z gymnastiky. Lidi z baletu dělají jen balet. Fotbalisté hrají fotbal. Atd. O to víc si vážím lidí, kteří dělají i jiné věci mimo jejich disciplínu, aby se zlepšili ve své disciplíně. Třeba Lomachenko, žongluje, chodí po rukou, řeší Schulteho tabulky, pracuje s jemnou motorikou, periferním viděním a kdoví co ještě. Evidentně to funguje extrémně dobře.

Ta diskuze potom pokračovala dál a Petr řekl.

Každý jednou dojde na nějakou křižovatku.

Což je ta lepší varianta. Dělám nějakou disciplínu, vnímám, jestli to někam vede nebo ne, tím se dostanu na  křižovatku. Udělám odbočku, odejdu od toho a začnu na tom pracovat jinak, případně na něčem jiném, co mě posune dál.

Já jsem mu kontroval:

Mám pocit, že většina lidí dojede na kruháč a už z něj nevyjede.

Vnímám to u mnoha lidí v mém okolí, kteří se rádi hýbou, nebo dělají nějaký sport. Jejich pohyb se nezlepšuje, spíš naopak. Dojeli na kruháč, je jim na něm dobře a tak krouží. Nejhorší je, že třeba ani neví, že na něm jsou, něco jako matrix.

Udělejte si revizi času, který věnujete pohybu ve víře, že vás zavede k tomu, co je vaším cílem. Je jedno jestli je to vyhrát olympiádu, nebo si vyčistit hlavu. Protože možná jste na kruháči a ten vás dál nedovede.

Na závěr poznámka k zamyšlení. Všimněte si, jak jsou dnes v oblibě kruhové tréninky. Podobnost z výše napsaným není náhodná.