Jestli máte děti, tak dříve nebo později budou mít nějaký kroužek či aktivitu. A vy je tam budete vodit nebo vozit, minimálně nějakou po dobu než je vybavíte klíčem a vyšlete je na cestu samotné. Pak je otázka, co budete tu dobu dělat, než kroužek skončí. Já se vždycky hýbu nebo chcete-li, cvičím. A vždycky jsem mezi ostatními rodiči sám.

V Sokole

Rozárka chodila dvakrát týdně do Sokola, jednou týdně jsem tam s ní chodil já, podruhé manželka. Vylezl jsem na ochoz, ze kterého se dá sál sledovat, nasadil jsem si sluchátka a následovala hodina protahování, stojek, uvolňování ramen, vln s páteří, prostě něčeho, co jsem buď měl v programu nebo jsem cítil, že potřebuji (a zároveň to nezlikviduje Sokolovnu nebo někoho kolem).

Hýbal jsem se opatrně, v klidu, abych nikoho včetně tam pobíhajících dětí nezranil. Tu a tam jsem kouknul na Rozárku, jak dole hopká, zamával jí a pokračoval jsem v krasojízdě. Jediné, co jsem k tomu potřeboval bylo náhradní tričko, protože to původní většinou dost navlhlo :).

Rozárka docvičila, já taky, oba jsme se převlékli a hurá na večeři domů.

Měl jsem takovou ambici, rozhýbat ty rodiče kolem – člověk nepotřebuje moc, aby se rozhýbal. Možná to náhradní tričko a trochu místa. Ale tu ambici jsem si nenaplnil – obličeje většiny rodičů zůstali ozářené lehce namodralým světlem z mobilů a tabletů, pár jedinců si četlo, někdo sledoval děti dole. Nutkání se hýbat odolali naprosto všichni. Zřejmě velice rezistentní skupina.

Na tanečkách

Ve stejnou dobu jsem s Rozárkou chodil jednou týdně do divadla Ponec na “tanečky”. Byla to nějaká taneční průprava pro děti, mně se to celkem líbilo, Rozině taky, různě se tam váleli po zemi (základ na náš floorwork :), poskakovali na hudbu, tancovali. Stejný scénář – náhradní tričko, sluchátka a hudba. A hodina rozvoje – jsem schopný si pustit hudbu nebo podcast, začít dělat vlny s páteří nebo improvizaci rukama (učíme na hodinách, přijďte) a… A přestat po 30ti minutách.
Když učím “páteř“, každému vysvětluji, že tomu musí dát čas. Hodně času – pak to začne dobře fungovat a začnete mít jiné schopnosti. Takže 30 minut vln s páteří – to je denní dávka (a někdy mnohem víc). Ano, chce to hodně času – jako všechno. Zaručené a osvědčené postupy na 5 minut nemám :).
Ale ten čas jsem, byť takhle na kroužku, měl. Ale zase jsem se tam hýbal sám – rodiče seděli, koukali do svých malých přenosných počítačů a trvali na tom, že u toho musí sedět. Asi hodně práce. A určitě málo pohybu.

Mám málo času

Univerzální výmluva na víceméně cokoliv :”…mám málo času”. Chápu to – hodně pracujeme, hodně koukáme na Facebook a hodně usínáme u seriálů. Fascinuje mě, kolik epizod a seriálů někteří moji známí zvládnou nakoukat. Hodiny a hodiny, desítky a stovky hodin. Ale na pohyb čas nemají. Jasná preference.
Nicméně zpět k tématu –  když odvedete svoje děti na kroužek, na fotbal nebo hokej, tanec nebo do Sokola – jak využijete ten čas? Posloucháte podcasty? Audioknihu? Čtete si?  Vyřizujete emaily? Nebo si v klidu, v příjemném dopaminovém rauši, sjíždíte Facebook nebo mladšího bratříčka Instagram?

Nebo ten čas využijete a za tu hodinu si konečně rozhýbáte svoje ztuhlá záda nebo ramena? Posunete trochu dál nějakou dovednost? Můžete třeba hodinu meditovat. Ale ani meditace většinou nezahrnuje zírání do mobilu. Nebo stůjte hodinu na jedné noze. Jako vážně, zkuste to, je to celkem sranda.

Lepší nebo horší

Nejsem nijak výjimečný, jenom mě dneska pohyb baví víc, než sedět a pasivně konzumovat zprávy a fotky. Netvrdím, že jsem nějak lepší, když cvičím nebo se jen tak hýbu. Moje časová investice do vlastního tréninku je trochu extrém. Chápu rodiče, že si chtějí trochu odpočinout. Mám sám potomka, někdy je to fuška, chápu. Kdysi jsem dokonce napsal článek “jak cvičit na mateřské dovolené“,  abych rodiče trochu povzbudil a rozhýbal je. Ale člověk musí primárně chtít. Musí chtít víc něco, než něco jiného.
Protože čas není problém, čas se dá najít třeba v Sokole nebo na kroužku tancování. Prostě nechceme.